Zlatý podvečer sobotního dne promění svět,
ulice ztichnou,
čas plyne klidně, než zahalí se stmíváním…
Otevřené okno pouští chladný vzduch do budovy divadla…
„Nebude jim zima?“ strachuješ se
a natahuješ se na špičky, abys okno zavřel…
To se třpytí sluncem,
vzduch voní mrazem
a tramvaj projíždějící po nábřeží drnčí jakoby z dálky…
Usmíváš se,
mně mrznou prsty, když tě fotím,
a je mi krásně…
Je mi krásně na našich toulkách městem,
které nás objímá a konejší,
inspiruje svou historií i přítomností,
a navzdory ruchu, spěchu dopřává nám společný čas,
jenž oděn do zlata zvolna míří k tichu v nás…